sobota 18. dubna 2015

Zářící oči dona Juana

Triangle

Carlos Castaneda se o "zářících očích" dona Juana zmiňuje od samého začátku svého učení. Popisuje je jako "dva světelné body, pronikavý pohled, žhavé uhlíky" a podobně. 

Po celou dobu čtení jsem tenhle popis bral s velkou rezervou, jako pohádkovou metaforu. A jako obvykle jsem si během čtení Síly ticha s hrůzou uvědomil, že je to (opět) myšleno doslova. A téměř Castanedovského rozpomenutí se mi dostalo ve chvíli, kdy jsem poznal, že o "svítících očích" byla řeč už dávno dávno dávno, snad ještě v knihách před odhalením druhé poloviny učení.

Vůbec nešlo o nějaké básnické vyjádření, Juanu Matusovi zvláštně zářily oči, protože byl mužem poznání, nagualem, čarodějem. Říkal, že má v očích větší jas než většina lidí, protože je bezchybným bojovníkem. Tím, že mluvíme o bojovníkovi, jenž bojuje hlavně sám se sebou a se svým egem, se už teď nebudu zdržovat, u čeho se ale zdržím je tahle zatracená bezchybnost. 

To slovo mě odrazovalo už zdálky. Připomínalo mi mé bolestné pachtění se životem a mou neschopnost přestat se oddávat svým slabostem jako jsou hněv a strach. Stál jsem tváří v tvář sobě samému a začínal jsem tušit, že nastal čas konečně něco dělat. Což se mi nelíbilo.

Nicméně jsem s plným vědomím a odhodláním (protože prostě jinak to nejde), začal s bezchybností. Bezchybnost chápu jako stav bytí, ve kterém nezbývá místo pro sebelítost, která sebou nese tu ukrutnou životní slabost, co brání naprosto všemu. 

A ono to šlo samo. Skoro by se mi chtělo werichovsky říct "A ono to vždycky šlo". Myslel jsem totiž, že budu muset vynaložit obrovskou energii (o které jsem se hloupě domníval, že mi chybí), ale vzápětí se mi ukázalo zásadní pravidlo a sice, že bezchybností úroveň životní energie proti všem předpokladům stoupá. Bylo to neuvěřitelné. Odhodil jsem takřka sám sebe a téměř se nepoznával, když jsem v průběhu dne stopoval své jednání a myšlenkové pochody. (Ty jsou vyloženě tématem pro rozsáhlý výzkum, doporučuji zkusit se podívat na posledních pět deset minut ve chvíli, kdy sedíte na záchodě a už už si natahujete kalhoty. Myslím to vážně, ten vír jalových myšlenek o ledasčem je fakt komedie).

Takže ve chvíli, kdy přestávám lpět na sobě, získávám přístup k volně plynoucí energii v množství, které je větší než malé. Najednou je zbytečné cokoli, co bylo do té doby důležité a paradoxně (neboť jak říká sám Juan Matus - svět čarodějů je plný paradoxů) vše, co se zdálo malé a nepodstatné, stává se esencí bytí.

Jsem si vědom toho, že v běžném stavu mysli, jsou tahle slova naprosto nepochopitelná. Pokud je chápete, nacházíte se právě teď ve stavu tichého poznání, (prosím, zanechte komentář), o kterém bude můj další blog.

Celá záležitost se svítícíma očima, to, že je možné, aby se bezchybnost projevila fyzicky, mě jen nastartovala k tomu, abych to zkusil. I když - Castanedovo dílo, je tak rozsáhlé, fascinující i složité a proplétá se sebou samým, že je možné, že hledači poznání, kteří nejsou ledabylí, skeptičtí a váhající, dosáhnou poznání nesrovnatelně rychleji a nebudou muset podstoupit tak krkolomné a sebezničující životní eskapády tak jako já. 

Zářící oči jako důkaz, který jsem nikdy nespatřil a bezchybnost jako zdroj energie mě ženou dál.