sobota 4. dubna 2015

Carlos Castaneda a dvojí učení dona Juana

Carlos Castaneda byl postaven před rozhodující výzvu jeho života. Před úděsnou a nepravděpodobnou pravdu o jeho učení u Juana Matuse. Od té doby, co se mu v životě začaly vyskytovat podivné události a podivní lidé, které "nikdy neviděl", se ocitl před zjištěním, že vědění, které mu don Juan jako starý vidoucí zřec zprostředkovával, bylo zvláštním způsobem rozděleno na učení pro "pravou a levou stranu."


Závoj zapomnění


Jedna část učení konfrontovala jeho bytí v běžné rovině vědomí (odvážil bych se to připasovat k dnešním toltékům, čtyřem dohodám, byť velmi velmi okleštěným, apod), zatímco s druhou částí učení byl seznamován ve vědomí rozšířeném (ať si pod tím dnešní seminářoví toltéci představují cokoli). Já sám, když jsem dočetl až do tohoto místa, jsem knihy zklamaně odložil jako definitivní fikci.

To, co následovalo, bylo tak hrozivé, že učení u dona Juana Castaneda na několik let přerušil. Ze stejného zoufalství kdysi své vlastní učení přerušil i mladý Juan Matus. 

Uběhlo pár let a pociťujíc stálý a neúprosný tlak konsenzuální reality našeho světa, jsem znovu začal číst tam, kde jsem kdysi skončil. Juan Matus by řekl, že to bylo rozhodnutí síly, jejíž konečný záměr nikdy nepoznáme, nicméně se o tohle poznání máme snažit a být vděčni, že jsme byli přivedeni tam, kde jsme.

Celé učení pro "pravou stranu", učení, které Castaneda dostával mimo své běžné vědomí, dostalo najednou obrovský smysl. Pro samotného skeptického a pochybujícího Castanedu to muselo mít zdrcující dopad. Bylo to setkání s neznámem, které si neumíme představit a vymyslet. Mluvím o neznámu tak neznámém, že není možné o něm psát a mluvit. Při setkání s ním ztrácíme půdu pod nohama, ztrácíme sami sebe. 

A přesto a právě proto v takových chvílích stojíme na vrcholu svých sil. Oproštěni od zbytečností, osvobozeni od sebe sama, čelíce vesmíru a silám, které nikdy nepoznáme, nikdy nepochopíme. Pomalu si začínáme uvědomovat, že existuje něco nezměrného, a že se o tom neučí ve škole.

Ve světle tohoto poznání se zhruba první polovina učení jeví jako neškodné "šamanění". To, co následovalo, bylo tak hrozivé, že učení u dona Juana Castaneda na několik let přerušil. Ze stejného zoufalství kdysi své vlastní učení přerušil i mladý Juan Matus. Oba se k němu nakonec vrátili. Na otázku proč tomu tak je, odpověděl prý starý indián slovy: "Protože jinak se nedá žít."

Ta zlověstnost, ze které mělo Carlosovo "malé já" takový strach a proto uteklo, spočívala ve velké míře i v tom, že byl nucen připustit existenci nepoznatelného. A nedosti na tom, dokonce si začal vybavovat extrémní zážitky s těmi - teď už ne tak docela - neznámými a podivnými lidmi, svou náklonnost k nim, zejména k nagualce, která byla - opět jazykem moderního jazyka - jeho dvojplamenem... Musel si na všechno postupně a složitě vzpomínat a trvalo mu to roky.

Extrémní zážitky popírající fyzické zákony. Zážitky jiných světů. Přítomnost vědomých anorganických bytostí. Časové a nevysvětlitelné prostorové posuny. Mentální schopnosti o jakých ještě v dnešní době, dlouho po vydání Castanedových knih nemáme ani tušení. A pokud se s nimi byť jen letmo setkáme, naše "malá já" nám většinou nedovolí víc, než se hloupě usmívat. 

Přesně tak, jak to dělal i Carlos Castaneda, než byl postaven před rozhodující volbu svého života - zemřít nebo žít.