středa 22. dubna 2015

Stopařský systém klasifikace osobnosti


Tak jako třeba Human Design dělí lidi do skupin, existuje i Stopařský systém klasifikace osobnosti, jenž popsal Carlos Castaneda ve své knize Síla ticha. Dělí osobnosti do tří skupin a není to žádně ezotericky příjemné zjištění. Staří vidoucí byli lidé ke svým egům nelítostní a stejně brutální jsou i jejich charakteristiky pro každou skupinu. Není divu, že se po jejich uveřejnění snesla na Castanedu bouře intelektuální kritiky, jejímž cílem bylo prohlásit celou jeho práci za pouhou fikci. 

Dodnes existuje obrovská skupina lidí, pro niž je jméno Carlos Castaneda téměř sprostým slovem a jenž se úlevně usmívá při zmínce o donu Juanovi. Já se tomu nedivím, jak jsem řekl, není to čtení, které čochní naše ega.


Nuže, čarodějové dávného Mexika rozdělili lidský rod do tří kategorií: (následuje citace z knihy Síla ticha)

"Lidé v první skupině jsou prý dokonalí tajemníci, sekretářky, asistenti a společníci. Mají velmi pohyblivou osobnost, ale jejich pohyblivost je nikterak neposiluje. Nicméně jsou užiteční, starostliví, naprosto domáčtí a v rámci svých omezených možností mají i dost síly. Jsou veselí, dobře vychovaní, vlídní a jemní. Jsou to ti nejpříjemnější lidé, jaké můžeme najít, ale mají jednu obrovskou vadu: sami o sobě nic nesvedou. Pořád potřebují někoho, kdo by je řídil. Mají-li vedení, a nesejde na tom, jak protikladné a náročné takové nasměrování a vedení pro ně může být, pak jsou skvělí a ohromní. Jsou-li však ponecháni sami o sobě, hynou.

Lidé ve druhé skupině nejsou vůbec příjemní. Jsou malicherní, mstiví a závistiví, žárliví a sebestřední. Mluví výhradně jen o sobě a zpravidla vyžadují, aby se ostatní přizpůsobovali jejich normám. Vždycky vedou, i když jim to nevyhovuje. V každé situaci jsou naprosto nesví a nikdy se neuvolní. Jsou nejistí a nikdy se jim nezavděčíš. A čím jsou si nejistější, tím jsou protivnější. Jejich osudovou vadou je, že by klidně dovedli zabít, jen aby mohli být vůdcem.

Ve třetí kategorii jsou lidé, kteří nejsou ani příjemní, ani protivní. Nikomu neslouží a nikomu nic ani nediktují. Jsou spíše lhostejní. Mají o sobě přehnané představy, které odvozují výhradně z denního snění a toužebných přání. Pokud jsou v něčem opravdu vynikající, pak je to čekání, až se něco stane. Čekají, až je někdo objeví a dobude. Mají úžasnou schopnost vytvářet iluzi, že na ně čekají obrovské věci, stále je slibují, ale nikdy je neuskuteční, protože ve skutečnosti k nim nemají ani prostředky ani nadání." (konec citace)
Don Juan se vzápětí prohlásil za představitele druhé skupiny a trval na tom, aby Castaneda klasifikoval i sám sebe. Ten se zprvu bránil a nakonec "váhavě naznačil" to, co asi většina z nás, že je kombinací všech tří. Na to se mu don Juan vysmál s tím, že nejsme zas tak složití a že se bereme moc vážně. S tím nemůžu než souhlasit. 

Do oněch tří kategorií totiž spadá pouze náš sebeobraz. Kdybychom nebyli sami pro sebe tak důležití, bylo by nám úplně jedno, do které kategorie patříme.

No, říkal jsem, že chápu, že tohle mnozí raději posměšně odmávnou. Odstranit svou sebedůležitost, dostat se do místa bez lítosti, být bezchybným bojovníkem, jenž znovu a znovu padá a stále znovu vstává. Protože jinak se žít nedá.