Zvuky světa a Tiché poznání

Don Juan na něj často řval: "Zastav svět!" A chudák Carlos neměl ponětí, co po něm ten  starý bláznivý indián vůbec chce.

Mluvím o tichém poznání dona Juana Matuse, jak ho zapsal Carlos Castaneda. Nechce se mi psát o "tichém poznání toltéků, mayů nebo aztéků" a svést se tak na módní vlně. Nic o nich nevím, je to příliš dávná minulost a ani v obsáhlém učení dona Juana jsem nezaznamenal o toltécích víc, než pouhé dvě (2) zmínky.

Ale tohle stojí za to:

Jedna z technik pro dosažení tichého poznání spočívá totiž v naslouchání zvukům světa. Poslouchat zvuky a nesnažit se indentifikovat zdroj, ba na něj ani pohlédnout. Velice záhy se ze světa stane zvláštní místo, které je možné vnímat jako frašku. Anebo mnohem spíš jako podivuhodné místo. Čím dál silněji pak začne být zřejmé, že tenhle svět je místo na nejvyšší míru nepochopitelné, tajemné a rozmanité. 

Zase se budu lehce opakovat, když řeknu, že to není pochopitelné rozumem. Vlastně se jedná o vypnutí rozumu. A dál je to ještě zajímavější:

Jako přirozený další stupeň následuje totiž všímání si toho, co se děje v mezidobí těchhle zvuků světa. Je tam ticho. Ticho, ve kterém končí touha všechno pochopit. Racionalita, jenž komukoli při setkání se světem dona Juana začíná ujíždět pod nohama, je sice pořád tady, ale zároveň je pryč. Je to TO ono. Nic se vlastně nezměnilo, ale změnil se celý svět. Carlos Castaneda popisuje, že jen pouhé všímání si zvuků a snaha racionálně si je nevysvětlovat, pro něj byla nejtěžší. No, podle mě je tohle ta nejsnažší cesta. Podle mých zkušeností je možné sám sebe zažít jako nicotnou skořápku uprostřed nedozírného stvoření, jejíž pevné ohraničení v tomto světě sice existuje, ale tušení její iluzivní podstaty se stává pozoruhodně hmatatelným. Možná je to pro nás snadné proto, že už se o to někdo tolik snažil před námi. A na druhou stranu, dosáhnout toho, čeho dosáhl Castaneda například ve snění, je pro mě (zatím) zhola nemožné. Vím, že to existuje, že to lze, ale to je tak všechno, co se s tím (zatím) dá dělat.

Kdysi jsem své nebohé žáky trýznil otázkou: "Jste ochotni změnit svět tím, že se změníte vy?" Protože tohle se totiž pak stane. Vlastně už jen stojíte a koukáte na svět kolem, který je nějakým zázrakem ještě magičtější a ještě nepochopitelnější, než byl před tím. Připadáte si jako v tom buddhistickém podobenství o kole samsáry. Vy jste ta hřídel, kolem které se točí kolo světa, zatímco jeho střed zůstává stát. Zastavili jste svět. 

Don Juan často na Carlose řval: "Zastav svět, zastav svět!" A chudák Carlos neměl ponětí, co po něm ten bláznivý starý indián chce. Bylo to tohle...

V návaznosti na předchozí blog o zářících očích Juana Matuse se sluší říct, že stejně jako byl don Juan nelítostným a praktickým učitelem a bojovníkem, byl zároveň - jak ho Castaneda popisuje - velmi jemným a přátelským. A ať byl jakkoli přísný, v jeho očích byl vždy přátelský klid a obrovský soucit k bytostem, snažícím se neochvějně dosáhnout poznání v tomhle "strašlivém a nádherném světě." (Don Juan).