neděle 19. dubna 2015

Tonal a nagual


Syntaxe


Muž zírající na své rovnice pravil,
že vesmír někdy začal.
Řekl, že byla jednou jedna exploze.
Třesk všech třesků. A tak se zrodil vesmír.
Řekl dále, že vesmír se neustále rozšiřuje.
Dokonce vypočítal jeho stáří:
Čítá deset miliard oběhů Země okolo Slunce.
Celý svět se potěšil
a jeho výpočty nazval vědou.
Nikdo nepomyslel na to, že představou o počátku vesmíru
onen muž pouze odzrcadlil syntaxi svého mateřského jazyka.
Syntaxi, která vyžaduje počátek čili zrození,
vývoj neboli dospívání
a konec podobající se smrti.
Vesmír započal
a stárne, ujistil nás tento muž,
a zemře tak, jak zemřou všechny věci.
Tak, jak zemřel on sám,
když matematicky dokázal
syntaxi svého mateřského jazyka.

 Jiná syntaxe


Skutečně vesmír někdy započal?
Skutečně platí hypotéza Velkého třesku?
To nejsou otázky, i když jako otázky znějí.
Je syntaxe, která vyžaduje počátek, vývoj
a konec jedinou existující syntaxí?
To je skutečná otázka.
Existují i jiné syntaxe.
Například jedna vnímá jako skutečnost kolísání intenzity.
V takové syntaxi nic nezačíná a nic nekončí.
Počátek zde nepředstavuje jasnou a ohraničenou událost.
Je pouze určitým typem intenzity.
A stejně je tomu s vývojem a se smrtí.
Člověk žijící touto syntaxí pohlédne na své rovnice
a zjistí, že napočítal dostatek změn intenzity na to,
aby mohl s jistotou prohlásit:
Tento vesmír nikdy nezačal a nikdy neskončí.
Pouze prošel, prochází a bude procházet
nesčetnými změnami intenzity.
Může usoudit,
že vesmír sám je bárkou intenzity,
na kterou je možno se nalodit
a vyplout na cestu změn bez konce.
A ještě více a více toho může usoudit.
Snad si při tom ani neuvědomí,
že pouze potvrzuje
syntaxi svého mateřského jazyka.

Tolik Carlos Castaneda v předmluvě ke své knize Aktivní tvář nekonečna. Použil jsem ji jako asi nejsrozumitelnější výklad pojmu nagual. Když se setkáme s něčím naší mysli neznámým, MYSLÍME si, že jsme poznali. Víme, že existuje neznámo, ale představit si ho nedokážeme. Jinými slovy, nagual je něco tak mimo náš dosah, že to, na co dokážeme pomyslet, stále zůstává dílem naší mysli a tudíž tonalem

Tonal je vše, co nás obklopuje. Nejen ve hmotě, ale i v duchovní sféře. Tonal je totiž podle dona Juana i bůh. Zkrátka všechno nač si vzpomeneme. 

Don Juan Matus byl Castanedův průvodce světem tonalu. Tedy světem, v němž se nacházíme po většinu našeho bytí. Jako hledači poznání nás to přirozeně táhne k nagualu, k nezjevenému a nepoznanému. Přesněji řečeno k nepoznatelnému. Jak bylo ale mladému Carlosovi záhy osvětleno, na začátku je potřeba "dát do pořádku tonal". Jeden z postupů spočíval například v tom, že spolu s donem Juanem seděli ve městě na lavičce a vyhlíželi "pořádný tonal". Znamenalo to najít v davu člověka, který byl spokojený se svým životem, což don Juan Carlosovi předem neřekl. 

Hledali člověka, jenž stojí nohama pevně na zemi. Sledovali spolu lidi shrbené, opilé, strachuplné a sotva se vlekoucí a don Juan stále jen kroutil hlavou. Až spatřili mladou mexičanku, snědou, plnou a usmívající se. Podle slov dona Juana tohle byl "tonal jaksepatří".

Aby se nagual projevil, musí být v pořádku tonal. "Tonal je velmi zranitelný. Nemůže vydržet, když se s ním špatně zachází," řekl jednou don Juan Castanedovi. Chápu to tak, že pokud v životě řešíte hmotu, nezbývá vám prostor pro nic víc. 

O nagualu se nedá dost dobře mluvit. Nedělal to don Juan a tím méně to budu dělat já. Ale nachystal jsem si pár silných citátů na téma nagual přímo od dona Juana, které je dobré mít na jednom místě...