středa 10. prosince 2014

Vidím,



že Carlos Castaneda se mi v blogu vyskytuje stále častěji, a proto se nebudu bránit tomu, aby se zde vyskytoval i dál. Byly doby, kdy bych býval dal nevímco, abych mohl nahlédnout celý Castanedův a don Juanův svět, svět čarodějů, z pohledu někoho - jak to říct - mně dostupnějšího, než jsou ti dva, kteří již opustili tento svět. Z pohledu člověka, jemuž se tento svět stal východiskem a jehož kulturní prostředí je o něco blíže mému, než sonorská poušť. Ale nezbylo mi nic jiného, než dál fascinovaně zkoumat tento svět a sebe sama a nacházet odpovědi sám. Proč to říkám, protože třeba blog jako je tenhle, bych byl nejspíš nadšeně uvítal. I když jsem si vědom toho, že i zde jsou jen slova. Byť s přidanou hodnotou osobního zážitku.

Když jsem si uvědomil, že je třeba brát každé slovo dona Juana vážně, když jsem došel poznání, že nic v těch knihách není fikcí, rozklepala se mi kolena. A seč mi moje mozková kapacita dovolila, došlo mi, jak obrovsky komplexní a přitom praktické tohle poznání je. To, že rostliny síly nejsou zdaleka středobodem učení dona Juana, že naopak vše je zaostřeno na střízlivé vnímání a nepodléhání osobním slabostem, jako jsou sebelítost nebo vlastní důležitost, mne doslova omráčilo a zároveň zalilo úlevnou osobní sílou. Protože je to zkrátka tak praktické

Dlouho mi nicméně trvalo, než jsem jakžtakž pochopil, že například bojovníkem se nemyslí válečník. Tedy myslí, ale spíš jako někdo, kdo válčí sám proti sobě, proti svým slabostem, proti svému šílenství. A tohle když jsem uviděl a zároveň viděl, že není jiné cesty (a že jsem jich viděl), mne konečně donutilo něco dělat. Do té doby jsem nechápal, proč se nemůžu stát natrvalo osvíceným i kdybych se rozkrájel. Tedy, myslel jsem, že se dostatečně rozkrajuji, ale spíš jsem čekal, že se to nějak stane. Tak nějak samo. No, nestalo.

Takže pokud vůbec nějaké osvícení existuje, mám to celé v rukou já sám. Není pravdou, že sám se člověk za vlasy z vody nevytáhne. Jak vůbec si tohle můžeme myslet a čekat a čekat a čekat, že nás někdo/něco vytáhne/osvítí?

Zjištění, že jsme toho schopní odkrývá absolutní svobodu. Anebo náš rozum nám zakrývá skutečnost, že jsme celiství. Absolutní svoboda tkví v nezranitelnosti. Nikdo mě nemůže zranit, když nemám, co bych bránil.

Možná se hrozivě mýlím a jsem vedle jak ta jedle. Není to o tom, zda se mýlím nebo ne. Je to o pohledu na věc. Každý vnímáme svět jinak. A věříme tomu, co vidíme. Děláme svět a děláme sama sebe. Doslova. Učím se nedělat sebe sama. A zastavit svět.