Abych navázal na Castanedu a všechny ostatní neuvěřitelnosti kalibrem, jaký si ne/lze představit, aniž bych věc jakkoli zlehčoval, nemohu jinak, než začít u toho úplně nejšílenějšího, nejneuvěřitelnějšího, nejmasakrózněšího tématu a tím jsou Létavci.
To nejlepší z Castanedy zahájím tím, o čem se on sám a jistě po důkladném zvážení zmiňuje až ve své poslední knize Aktivní tvář nekonečna, která, pokud mne mozek neklame (což se může lehce stát), vyšla tři roky před jeho smrtí.
Jakožto nadmíru skeptickému a poněkud tupému učedníkovi bylo Castanedovi zjeveno jedno z (alespoň pro mne) největších tajemství fungování světa. Již dříve mu bylo jeho učitelem předesláno, že náš život ovládají síly, o kterých nemáme ani ponětí. Pod tím si může představit kdo chce co chce. Spousta těchto sil mu byla během učení představena a snad pokaždé toto mělo na psychiku a život studenta antropologie, kterým původně Castaneda byl, vskutku devastující dopad. Nic se však nevyrovnalo Létavcům.
A nebudu teď už kolem toho dál chodit a podělím se na férovku. Létavci jsou anorganické bytosti, jejichž mysl sdílíme, a kteří jsou živi z našich světelných obalů. Neboť, jak říká don Juan Matus, indiánský vidoucí, který "zří energii volně plynoucí vesmírem", jsme původně světelné bytosti, jejichž energetický obal je od dětství systematicky stravován nezvanými cizími bytostmi, podobající se letícím okřídleným stínům. Tento úbytek světelného těla nám postupně v životě způsobuje nejistotu, pocit oddělenosti, rozpolcenosti, smutku, sebeodsuzování a tak dál. To, že sdílíme jejich mysl znamená v kostce asi tolik, že přestože jsme například nikdy nezažili opravdový hlad, jíme tolik, jako bychom už v životě neměli znovu jíst.
Lze však proti nim určitým způsobem vystoupit. Budeme-li neochvějně a s chladnou myslí hledět vstříc neznámému, začne se náš světelný obal obnovovat. Pakliže se obnoví nad palce u nohou od země, stane se pro létavce nepoživatelným a jeho obnova pak bude probíhat jako by to byl strom a enegetický obal bude obnovován tím rychleji, čím větší bude.
Až potud jsem si v knihách Carlose Castanedy čítával se směsicí zájmu, údivu a nezanedbatelným procentem pochybností. Podotýkám, že v reálném životě jsem člověk poměrně sečtělý, vzdělaný, vlastním titul, píšu i hovořím světovým jazykem a celkem se vyznám v počítačích, hudbě a pár dalších věcech. Nicméně tato část četby pro mne měla podobně drtivý účinek jako na jejího autora ve chvíli, kdy je on sám (C.C.) spatřil (létavce) na vlastní oči, a kdy v knize stojí, že létavce jsou schopny vidět děti. Dokud jim dospělí dostatečně důrazně nevysvětlí, že nic takového neexistuje.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, jelikož jsem si vzpomněl, že jsem je jako malý kluk VIDĚL. Měl jsem v nohách postele skříň a z té skříně na mne v noci nalétávali. Od břicha přes hrudník a dál přes hlavu a já pak pravidelně ječel hrůzou. Normálně v Praze, ve Strašnicích. Stejně jako se třásl Castaneda po setkání s nimi. Postupně jsem toto zjištění zpracoval do obludné myšlenky - co když všechno, co Castaneda píše a don Juan říká, je pravda?
Od té doby se všem těm "vědeckým" pojednáním o Castanedově díle musím usmívat. A od té doby už se blahosklonně neusmívám, když narazím na něco na první pohled neuvěřitelného.
No a pro nás otrlé brzy připravím úhledný výtah, který jsem nazval Příručka bojovníka dle dona Juana Matuse, o jejíž ukázku se zde také podělím.
