pátek 9. ledna 2015

Děti a noční pláč / Děti jsou schopny létavce zahlédnout



Když jsem byl malý a bydleli jsme ještě v Praze ve Strašnicích, v nohách mé postele stávala skříň. Na ní jsem čas od času v noci zahlédl velkého černého ptáka, který se na mě díval. Tiše seděl a čekal a koukal na mě. Ve chvíli, kdy můj strach prudce vzrostl, se na mě vrhnul. Sletěl ke mě a aniž by se mne dotknul, přeletěl těsně nade mnou směrem od nohou, přes břicho a přes hlavu. To jsem se pak vždycky z křikem probudil. 

Téměř jsem na tuhle věc z dětství zapoměl, když se mi o nějakých čtyřicet let později dostala do rukou kniha, kde je tento černý pták popsán jako létavec, anorganická bytost, jenž je součástí našeho světa. Následuje krátká tématická ukázka z poslední knihy Carlose Castanedy Aktivní tvář nekonečna:
"Ne, ne, ne, ne," uslyšel jsem sám sebe. "To je naprosto absurdní, done Juane. Prostě to nemůže být pravda. Ani pro čaroděje, ani pro normální lidi."
"A proč ne?" zeptal se don Juan suše. "Proč ne? Protože tě to štve?"
"Ano, štve mě to," odsekl jsem."To, co tvrdíte, je obludné!"
"Tak dobře, ale ještě jsi neslyšel všechno. Počkej chvilku a pak uvidíš, jak se budeš cítit. Teď to do tebe pustím. Vystavím tvou mysl strašnému útoku a ty nebudeš schopen vstát a odejít, protože budeš chycen. Ne, že bych tě omezil já, ale něco přímo v tobě ti zabrání odejít, zatímco další část tebe bude zuřivostí bez sebe. Takže se drž!"
 Vysvětlil mi, že čarodějové zří miminka jako zvláštní světelné koule energie pokryté od hlavy až k patě zářícím obalem. Sdělil mi, že právě tento zářící obal vědomí dravci pojídají. Když pak člověk dosáhne dospělosti, zbývá z tohoto obalu už jen úzký okraj spojující palce u nohou se zemí. Díky tomuto proužku lidé žijí, či spíš pouze živoří. Jako děti jsme schopny létavce zahlédnout. Je však tak hrozný, že se jím nechceme zabývat. Děti se na něj pochopitelně zaměřují, ale všichni kolem je od toho neustále zrazují. Vypadají jako temné létající stíny a staří vidoucí je pojmenovali létavci.

Pak učinil prohlášení, které bylo nejvíc zničující ze všech. Řekl, že úzký proužek vědomí je epicentrem sebereflexe, ve které je člověk beznadějně chycen. Dravci pak působí na tuto sebereflexi tak, aby vyvolali záblesky vědomí, které pak bezohledně jako pravé šelmy požírají. Tyto záblesky vědomí vyvolávají pomocí nejapných problémů, které nás úmyslně nechávají řešit, a tak nás udržují při životě a současně si zajišťují potravu. Tak jako my chováme kuřata na drůbežích farmách, zvaných španělsky gallineros, chovají nás dravci v lidských farmách, které bychom mohli nazvat humaneros

"Čarodějové věřili, že právě dravci nám vnutili naše představy o dobru a zlu a naši sociální morálku. To oni v nás vyvolali naděje a sny o úspěchu a selhání. To oni nám dali zbabělost, chtivost a proradnost. Dravci nám vnutili rutinní chování, naše neustálé stesky a posedlost sebou samým."
Konec ukázky.

Připomíná to film Matrix, že?
Pro vás, kteří jste dočetli až sem, je kvůli komplexnosti vhodné doplnit informaci, že nejsme bezbranní. 

Zajímal jsem se o vyučování dětí doma, unschooling, montessori a waldorfskou pedagogiku. Přečetl jsem hromadu knih a absolvoval X hodin seminářů, přednášek a videí o osobním rozvoji, náboženství, meditacích, zdravém životním stylu, přírodním a trvale udržitelném bydlení atd. Všechny tyto informace pracují ale pouze s následky reality, kterou jsme se hromadně dohodli považovat za jedinou, abych použil termín prof. Stanislava Grofa "konsenzuální reality." Kdykoli se můj dvouapůlletý syn vzbudí v noci s pláčem, naskočí mi myšlenka, že ho vidí. Nebudu se pouštět do zbytečných úvah o tom, zda to je či není součást Velkého plánu. Zdá se mi, že v tomhle křesťanská spiritualita setrvává na mrtvém bodě. I když si zatím nedokážu vysvětlit trojí fyzické zjevení Ježíšova jména, jenž se mi přihodilo v průběhu několika posledních let, a které přikládám silnému vlivu křesťanství v našich zemích, jsoucím ruku v ruce s "promodlenou branou", o kterou se zasloužili naši předci. Ale o tom snad jindy. 
Iluzorní brány (Valeč v Čechách)

Čarodějové dávných Toltéků tvrdí, že je v našich silách učinit náš světelný obal pro dravce nepoživatelný. Je třeba si k tomu vyvinout schopnost postavit se s chladnou myslí tváří v tvář věcem, které předem neočekáváme. Umění postavit se bez cuknutí nekonečnu. Když dravci přestanou požívat náš zářící obal vědomí, ten začne znovu růst a znovu nabude svou přirozenou velikost a sílu. A jak vědomí zasáhne výše, než je úroveň palců, před vnímáním se otevřou obrovské možnosti. Staří vidoucí spatřovali smysl života ve vnímání, proto se snažili vnímat vše, co se vnímat dá.

No, mnohé se tím vysvětluje a mnohé zase komplikuje. I já bych stěží uvěřil, nemít osobní zkušenost, zážitek tak děsivý, tak neuvěřitelný. Snad by ještě šlo použít i tohle: Sledovat své slabé stránky, na jejich konci se skrývá naše síla...