Téma Muže, který prudil, je uzce spjaté s Mužem, který se bál, neboť strach je tak ponižující, že ztrácíme úctu sami k sobě. Muž, který prudí, či jak je mi milejší Muž, který nasraně mlčí, nastupuje ve chvílích největšího zmaru a ponížení.
Můžeme si tisíckrát připomínat, že veškeré emoce jsou přítomny a vznikají pouze v hlavě, ale současné mužství, živořící v panelácích pod pantoflem velké matky jakoby signalizovalo nefunkčnost buddhistického modelu duchovní práce.
Muž, který prudí (a opět se uchyluji k vlastní zkušenosti), je ten onen usebravší se do své jeskyně v džungli technologií a elektronického smogu. Muž, který nasraně mlčí si plně a bolestně uvědomuje nesmyslnost světa a marnost všeho konání v ostrém kontrastu s každodenním rutinním vynášením smetí. Vyvstává mi v téhle souvislosti srovnání dvou alb Bruce Springsteena - Born in the USA a Tunnel of Love (jenž bylo přijato vlažně, protože šlo o netypickou Springsteenovu polohu, dle jeho vlastních slov se jednalo o výpověď muže doma, zatímco první z obou alb bylo zpovědí muže v autě). Srovnání snad trochu kulhavé, protože Tunnel of Love se zaobírá mužskými emocemi překvapivě obnaženě. Posuďte:
Přísahal jsem, že ji učiním šťastnou
a teď pláče.
Mám zkrátka dvě tváře.
(Bruce Springsteen: Two Faces)
Součástí tohoto trpkého zamyšlení by mohl být řekněme Muž, který udeřil. Doma. Fyzicky. Svou ženu. Setkal jsem se s takovými muži, muži o generaci staršími. Litovali a nepochopili. Nepochopili, že nenesou zdaleka největší podíl viny. Muž, který udeřil totiž neútočil, on se bránil. Zoufale se bránil útoku a bezpráví tak nevyslovitelnému, že už více nezbývalo místa pro nic jiného. Součástí tohoto mezního aktu zoufalství je paradoxně i snaha o zastavení a urovnání věcí. Vím to, poznal jsem to na vlastní kůži. Proto s těmito muži nyní hluboce soucítím.
A na závěr esotericky nekorektní rada Mudr. Plzáka - budiž mu lehká zem: "Jedna facka za deset let se v manželství toleruje."
