Několik posledních měsíců si doma často lehám jen tak na zem. Začal jsem to dělat kvůli bolesti zad, ale postupně jsem zjistil, že během toho si mi vypne hlava a tenhle neustálý koloběh myšlenek.
A pak nastupují nápady. A také nadšení spojené s inspirací a tím, co by se skutečně mohlo udělat. Zjistil jsem taky, že bolest zad má přímou spojitost s tím, když musím dělat, co dělat nechci.
Z legrace jsem zkusil oslovit i svou duši, co na to všechno říká. Když jsem se pokoušel mluvit se svým srdcem, měl jsem pocit, že říká: buď ten nejmenší z nejmenších, choď pracovat do továrny, práce je otupující pouze když k ní zaujmeš kritický postoj. Přece to je tvá obživa, ne?
Zatímco duše mi řekla:
"Úplně pochopím, když si teď zvolíš smrt. Já jsem věčná a v tomhle světě je to zcela pochopitelné a já tě neodsoudím. Je dobře, že jsme spolu."
Bylo to tak překvapující a úlevné! Jako bych konečně našel - spřízněnou Duši...
Je to vždy asi dvacet nadpozemským minut, kdy cítím, že jsem lidská bytost a mé touhy přestávají být nesmyslné, když je velká část mé mysli vypnutá.
Často mě určitý nápad doslova zvedne ze země. Víte, většinu času si "myslím", že na Zemi nemohu ničeho dosáhnout. William S. Burroughs napsal: "Učím se nechtít to, co chci."
Takže jsem zvednut ze země plný nadšení ale tím se opět začne zapínat má skeptická mysl. Zapsat tahle slova mě stála značné úsilí, ale věřil jsem, že stojí za to přese všechnu sebesabotující sílu, která mi už teď našeptává, že je tohle pro internet moc dlouhé a že jsem totální blázen.
Mluvte se svou Duší - to je ta zpráva.
