pátek 30. ledna 2015

Muž v offsidu



Hon (Jagten) cover
Hon (Jagten) cover
...v zakázaném uvolnění... Nádherná slovní hříčka mě zase jednou dotlačila k devastaci zbytku mých sil, dobrovolně jsem totiž podstoupil masochistickou podívanou made in dánská kinematografie. Díky filmu Hon (Jagten) jsem byl nucen 115 minut čelit světu, kde muž a jeho slovo pozbyli důvěry, pokud vůbec kdy nějakou měli. 

I přes scénáristicky umělou zahuštěnost příběhu mi není zatěžko uvěřit, že pokud by byl v reálném světě muž obviněn dítětem ze závažného trestného činu zneužívání, jeho slovo by bylo nejen zpochybněno, ono by nebylo zdaleka ani vyslyšeno. A masochistickou proto, že ta holčička se rodičům přiznala, že si vše vymyslela, ale oni se jí snažili přesvědčit, že to není pravda. To by žádný rodič ve skutečnosti neudělal. A film by mohl skončit.

Nejsem žádný velký fanda módních severských filmových opusů, zobrazujících drama ad absurdum. Film Hon jsem, stejně jako Efter brylluppet a Bleeder, absolvoval pouze kvůli Madsi Mikkelsenovi, jehož mladý Hannibal IMHO hravě strčí do kapsy Anthonyho Hopkinse.

Zakázané uvolnění - tuším, že se tomu tak ve fotbale říká - mi v přeneseném slova smyslu přijde jako nechtěně a zároveň třeskutě výstižným termínem, vystihujícím tentokrát nejen mužský, ale i ženský svět (ne, že by byly odděleny). Každý ví, že uvolnit se je dobrý, nikdo to ale nedělá, pominu-li Jana Krause. Ani já ne. Většinu dne jsem ztuhlý a těžký. Často se přistihnu jak pociťuju nevyslovené a všudypřítomné ohrožení. Pouze na nějakých pět minut denně se uvolním když padnu večer do postele a říkám si, že přece zvládnu učinit svůj tonal fluidním. A najednou je zase ráno a za zavřenýma očima slyším svého synka, jak štěbetá: "Tatínku, vstávat!"

Juan Matus učí, že učinit svůj tonal fluidním, znamená uvolnit se ve světě. Přijetí toho, že ačkoli tomu nerozumím, důvěřuju, že všechno ve světě má svou posloupnost, smysl, a že se to děje správně. Několik posledních dní mi v hlavě vířila otázka: Dělá Bůh chyby? Po důkladném sebezpytování jsem odhalil, že si přeji, abych si mohl odpovědět, že ano a shodit tak vinu za všechno, co se děje na něj. Chtěl jsem o tom dokonce napsat skrytě obviňující blog, ale uvědomil jsem si, že bych byl sám proti sobě. Celé by to bylo zase jen o mně.

Tonal je všechno, co dokážeme pojmenovat. I nepochopitelnost stvoření je tonal. Horko těžko se snažíme alespoň letmo zachytit neznámo, co nás přesahuje - nagual, ale teprve když se dokážem spolehnout na vlastní pevnost a zároveň přizpůsobivost - fluidnost - tonal nás podepře a my se přestanem hroutit.

Zpátky k Dánům, proč mně tak nadzvedává to, že se chlapům nevěří? Nejsou důvěryhodní? Já sám nejsem důvěryhodný, nebo si to o sobě myslím? Už nejsme páni domu a ochránci, už není před čím chránit? Chlapi, jste páni domu, nebo když nevynesete odpadky TEĎ HNED, je zle? Hmm. Jasně, že už nám domů do jeskyně nevleze medvěd. I když... Ten medvěd může být klidně naše vlastní upozaděnost (eufemismus)? Neohrožuje nás přesvědčení o vlastní nedostatečnosti? A energie padá a síla ubývá.

Archetypální divokost, která je pořád v nás, je něco, co je třeba v "civilizované" společnosti potlačit. Je to obávaná jinakost, nespoutanost, nezkrotitelnost. Ostříhat vlasy a utáhnout kravatu. Baghíra, moudrý a laskavý učitel a nejobávanější lovec a predátor v Knize džunglí říká Mauglímu: 

Bagheera
"Nikdo, nikdo v celé džungli nemá tušení, že mám památku. Památku po obojku. Narodil jsem se u lidí, bratříčku, krmili mě přes mříže. Jednou v noci jsem si ale uvědomil, že jsem... Baghíra..., že jsem pardál! Prackou jsem urazil zámek a utekl jsem..."

Obava společnosti z toho, že by chlap projevil sílu a divokost, nastavuje zrcadla, nastoluje pravidla a jako úlitbu vymyslí presumpci neviny.

Ale není to nakonec dobrá zpráva? Oni se nás bojí! 

VRRRRRAAUUUUMMMM!!!